TN., vykřičníky uvozují rozkaz. V diskusích pak poměrně často ukazují na to, že tomu, kdo je používá, došly věcné argumenty. Ale třeba vám jen opakovaně sklouzává prst na klávesnici. Tak se pokusím navázat tam, kde jsme skončili, jawohl?

Ty rozsudky, z nichž zde občas citujete, se neodvolávají na stará rozhodnutí?

Judikatura let 2016–2017 – co tím konkrétně myslíte? Rozhodnutí nižších soudů? Ptám se proto, že sbírky judikatury jsou „doménou“ NS a NSS a podle mého názoru je nereálné, aby existovaly. Doložte, prosím, že i v tomto se pletu.

Nevím, v čem jsem jako lake a nevím, proč bych někomu měla platit náklady řízení, viz NOZ § 4 (1) Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. 

To jste teda ulítl parádně. Podívejte, já na rozdíl od lakeho nikoho nepřesvědčuji o správnosti svých názorů. Jen se snažím o nich diskutovat pokud mne osobně nikdo nenapadá, diskutuji (doufám) bez urážek. Pokud napadá můj názor, je to v pořádku, proto vás i zde musím vyzvat k vysvětlení (diskusi), v čem jsem jako lake a proč bych nějakému nešťastníkovi měla platit náklady řízení.

Vaše kategorické „Nic nedohledáte!“ diskusi nesvědčí a ukazuje na myšlenkové ustrnutí. Rozsudky bývají i špatné, zejména u nižších soudů, netřeba na ně hledět jako na dogma, zejména když máme soudy nezávislé. Je potřeba věřit ve vývoj (;-) po spirále).

Pro ty ostatní, kteří nemají strach přemýšlet a nebo jen přemýšlet o našem světě a svém životě chtějí, si dovolím ocitovat tři pasáže z jednoho nálezu ústavního soudu (podle TN. starého, neb jde o II.ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010):

Ústavní soud již dříve vyslovil, že spoluvlastnictví velmi úzce navazuje na ochranu vlastnického práva poskytovanou zejména podle čl. 11 odst. 1 Listiny, podle něhož vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Spoluvlastnictví je výrazem vlastnického vztahu ke společné věci s tím, že spoluvlastník může svým podílem nakládat jen s ohledem na zájmy ostatních spoluvlastníků (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 279/95, N 73/8 SbNU 209). Povinností veřejné moci, zejména pak moci soudní, je bezpochyby poskytnout náležitou ochranu vlastnickému právu všech spoluvlastníků tak, aby byl naplněn ústavní požadavek šetření smyslu základního práva (čl. 4 odst. 4 Listiny).

Povaha nároku na získání informací o hospodaření společnou věcí je specifická, neboť z pohledu podílového spoluvlastníka jsou tyto informace klíčové pro úvahu o nakládání s předmětem spoluvlastnictví a volbu strategie ve vztahu k ostatním spoluvlastníkům, dalším osobám či orgánům veřejné moci. Hmotněprávně se projevuje jako právo kteréhokoliv spoluvlastníka na to, aby mu ostatní spoluvlastníci informace týkající se společné věci nezadržovaly, resp. aby mu veškeré podklady ten, kdo jimi disponuje, poskytl, a to kdykoliv, třeba i opětovně. Specifikum se projevuje i v procesu, a to v požadavku na rychlost řízení; uplatněním nároku si spoluvlastník zpravidla jen připravuje pozici pro další postup.

Dílčí právní úvahy obsažené v odůvodněních napadených rozsudků jsou správné. Bez dalšího lze samozřejmě akceptovat závěr, že žalobu na podání informace o hospodaření společnou věcí stačí vymezit obecně, neboť v podrobnostech nebývá žádající spoluvlastník o předmětných dokumentech zpraven. Spoluvlastník má právo na předložení komplexního, věcně a časově souvisejícího na sebe navazujícího souboru listin týkajících se hospodaření s nemovitostí. Jde o právo průběžné a trvalé, které lze vykonávat k novým skutečnostem, ale i opakovaně. Limitem je zde požadavek ochrany ostatních spoluvlastníků před nepřiměřeným rušením. Právo na informace přitom nelze chápat formálně, doklady musí být předloženy za takových podmínek, aby měl spoluvlastník reálnou možnost se s jejich obsahem seznámit a řádně je prostudovat. Nic nelze namítat ani vůči závěru, že právo lze úspěšně uplatnit teprve tehdy, je-li rušeno (či taková situace reálně hrozí).