Mohl by to být Rozsudek NS ČR 30 Cdo 64/2004:

Osobní povahu proto jak z logiky věci plyne zpravidla nemají projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti. Zvukový záznam, který byl v posuzovaném případě soudy přijat jako důkaz, je záznamem jednání společníků obchodní společnosti o problémech dané obchodní společnosti. Za těchto okolností proto nelze projevy účastníků zaznamenávaného hovoru považovat za projevy osobní povahy. Z uvedeného pak vyplývá, že pořízením předmětného zvukového záznamu nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv J. R. ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 obč. zák. , a důkaz tímto záznamem v občanském soudním řízení proto není, z hlediska způsobu pořízení tohoto důkazu, nepřípustný. 

A díky za info, jak se k audionahrávce staví v dnešní době soud.

Doplňuji:

Rozsudek NS ČR 21 Cdo 434/2010:

Povinnost zopakovat důkazy provedené před soudem prvního stupně se netýká důkazu audionahrávkou rozhovoru žalobce s N. V. Odvolací soud ve vztahu k tomuto důkazu správně dovodil, že je nepřípustný. Záznamem rozhovoru fyzických osob jsou nepochybně pořizovány zvukové záznamy jejich hlasů, které patří mezi projevy fyzických osob osobní povahy. Takové záznamy mohou být podle ustanovení § 12 odst. 1 občanského zákoníku pořízeny nebo použity jen se svolením fyzické osoby. Nedá-li fyzická osoba svolení k zaznamenání svého hlasu a nejde-li o některý z případů uvedených v ustanovení § 12 odst. 2 a 3 občanského zákoníku, kdy jejího svolení není třeba, je pořízení nebo použití takového zvukového záznamu porušením práva na ochranu její osobnosti. Je proto nepřípustným důkaz záznamem rozhovoru, který byl pořízen bez vědomí všech hovořících osob (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.10.1998 sp. zn. 21 Cdo 1009/98, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999; poukazuje-li dovolatel na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2005 sp. zn. 30 Cdo 64/2004, lze k tomu uvést jen to, že byl již dříve odmítnut jako vybočení z ustálené judikatury soudů a že tedy není možné z něj judikatorně vycházet).