II.

1/ Žalobce napadá Rozsudek v celém jeho rozsahu, t.j. do všech jeho výroků.

2/ Soud prvního stupně zamítl žalobu s odůvodněním, že žalobce není přehlasovaným vlastníkem, neboť jak vyplynulo ze skutkových zjištění se žalobce hlasování neúčastnil z čistě subjektivních – nikoli objektivních důvodů. Soud prvního stupně odkázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1423/2009 (dále jen “Rozhodnutí”), o které své závěry opřel.

Žalobce je přesvědčen, že soud prvního stupně aplikoval Rozhodnutí na projednávaný případ nesprávně a došel tak k nesprávnému rozhodnutí v projednávané vě­ci.

Rozhodnutí naopak konstatuje, že právo přehlasovaného vlastníka má být garantováno každému vlastníku jednotky, který s rozhodnutím nesouhlasí (a nehlasoval pro jeho přijetí) zvláště v případech, kdy i při jeho účasti na shromáždění je zřejmé, že s ohledem na většinu vlastníků, která o důležité záležitosti rozhodla, by byl takový vlastník jednotky přehlasován. Dovolací soud se přiklonil k názoru, podle kterého z možnosti podat návrh na přezkum rozhodnutí v důležité záležitosti není bez dalšího vyloučen vlastník jednotky, který se hlasování nezůčastnil a s rozuhodnutím nesouhlasí. Jak uvedl dovolací soud, závěr odvolacího soud by vedl mimo jiné k závěru, že vlastník jednotky, který se nezúčastnil schůze shromáždění např. z vážných zdravotních či jiných obdobných důvodů, by již pro tuto samotnou skutečnost byl vyloučen z možnosti podat žalobu týkající se posouzení většinového rozhodnutí v důležité záležitosti. Ačkoliv v nikoli důležitých záležitostech přehlasovanému vlastníkovi možnost soudní ochrany ustanovení § 11 odst. 3 ZVB neposkytuje, v důležitých záležitostech ve smyslu věty třetí uvedeného ustanovení by podle názoru dovolacího soudu mělo být toto právo garantováno každému vlastníku jednotky, který s rozhodnutím nesouhlasí (a nehlasoval pro jeho přijetí) zvláště v případech, kdy i při jeho účasti na shromáždění je zřejmé, že s ohledem na většinu vlastníků, která o důležité záležitosti rozhodla, by byl takový vlastník jednotky přehlasován. Výklad, podle něhož by právo napadnout rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek příslušelo bezvýhradně vlastníku jednotky toliko v případech, kdy se vlastník jednotky hlasování zúčastnil, je co do základu v rozporu s rozsahem ústavního práva na soudní ochranu poskytovanou v řežimu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Je zřejmé, že v tomto Rozhodnutí dovolací soud pouze použil argument “např. z vážných zdravotních či jiných obdobných důvodů” ad absurdum, kam by vedl výklad odvolacího soudu, že pouze vlastník, který se účastní shromáždění je přehlasovaným vlastníkem. Argumentace, že pouze vlastník, který má “objektivní” důvod k neúčasti na shromáždění je přehlasován, je podle názoru žalobce, nesprávný.

Závěr soudu prvního stupně, že toliko vlastník, který se účastnil shromáždění, nebo má objektivní důvody k neúčasti na shromáždění je přehlasován, nemá žádnou oporu v zákoně a žádný právní předpis takovou podmínku nestanoví.

Žalobce je přesvědčen, že zákon vylučuje z podání žaloby na neplatnost usnesení o důležité záležitosi pouze ty vlastníky, kteří na shromáždění hlasovali pro jeho přijetí. Pokud je vlastníkovi znemožněno podat žalobu v důležité záležitosti kvůli jeho neúčasti na shromáždění, je mu odepřeno jedno ze základních práv – právo na soudní ochranu, jak konstatuje i Nejvyšší soud v citovaném Rozhodnutí.

Dle skutkového zjištění žalobce opustil shromáždění půl hodiny po jeho zahájení. V době, kdy odcházel bylo na shromáždění 52,9%. Za více, jak hodinu (kdy vlastníci průběžně odcházeli a přicházeli), měla na shromáždění přijít paní XXX a měla tak, jak žalovaný tvrdí, zvýšit kvorum pro hlasování. Nikdo však nezjišťoval, zda jsou přítomni všichni vlastníci, zda za hodinu nikdo neodešel. Navíc, žalobce disponoval hlasovacím právem ve výši 3,54 %, paní XXX disponovala hlasovacím právem ve výši 0,62 %. Celkem tedy odešlo ze shromáždění 4,16 %. Kvorum se snížilo nikoli na 49,04 %, ale na 48,74 %. Příchod paní XXXX s hlasovacím právem ve výši 1,05 % nemohlo kvorum navýšit tak, aby se shromáždění stalo usnášeníschopné.

Na podporu své argumentace žalobce uvádí, že Nejvyšší soud v jiných rozhodnutí řešil žaloby podané nepřítomným vlastníkem a tyto případy meritorně projednal (srov. 28 Cdo 3246/2007, 26 Cdo 5363/2014, 26 Cdo 1322/2016).

Žalobce je přesvědčen, že otázka přijetí zcela nových stanov je důležitou záležitostí bez dalšího a vůči nim se žalobce vymezoval od samého počátku.

III.

Žalobce navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu projednání soudu prvního stupně.