Zásadní problém je, že tzv. „vypravitel pohřbu“ má v řízení důležitější postavení než dědic. Co tzv. „vypravitel pohřbu“ notáři sdělí, už se velmi obtížně později uvede na pravou míru. Přitom tzv. „vypravitel pohřbu“ může být naprosto kdokoli, nemusí to vůbec být dědic, dokonce to ani nemusí být osoba jakkoli blízká či na věci zúčastněná. Dosáhnout toho, aby třetí osoba byla vedena jako tzv. „vypravitel pohřbu“, není obtížné, pamatuje-li se na to. Notář nijak nezkoumá, zda tzv. „vypravitel pohřbu“ pohřeb skutečně vypravil. Je běžné, že náklady pohřbu hradila z podstatné části úplně jiná osoba, než osoba, s níž notář jedná jako s tzv. „vypravitelem pohřbu“. Pojem není nikde definován.

Celé ustanovení o tzv. „vypraviteli pohřbu“ a postup podle něho je nemístné. Vypravení pohřbu je jednorázová záležitost, která nastane navíc až po smrti. Notáře vůbec nezajímá, kdo se staral za života. Nápravy není možné se domoci (předpokládá se, že vše, co napíše notář, je pravda). Notáře nekontroluje v praxi nikdo.

Psáno na základě zkušenosti s řízením.